Stojím před Litoměřickým Gymnáziem na malém improvizovaném podiu
Stojím před Litoměřickým Gymnáziem na malém improvizovaném podiu. Vpravo přenosový vůz ČT, mezi několika stovkami studentů a rodičů běhají novináři. V deskách mám několik právních rozborů. Kolem mě procházejí profesoři s košíky na ústech. To ředitelka Bulasová na poslední chvíli vydala příkaz, lépe zákaz, že profesorský sbor nesmí hovořit s veřejností.
Poslouchám diskutující. Jeden profesor obdržel výpověď z pracovního poměru a následně druhou, za další (prý) porušení pravidel. Perla pro právníky. Ale ne pro profesora, jeho úsměv je kyselý. Má svou práci rád.
Na druhé straně ulice stojí celé vedení města Litoměřic. Všichni, ze všech místně koaličních stran stojí na straně studentů, včetně těch zvolených za ČSSD. A přitom jeden z řečníků říká: „co jste to za stranu, vy socialisti. Máte hájit odbory a přihlížíte, jak v rozporu s právem dává ředitelka školy výpověď členům výboru odborové organizace. Místní politici jsou bezmocní, je to věc kraje.
Žmoulám v deskách několik právních rozborů. Ten první bod po bodu dokazuje, že většina kroků paní ředitelky , které v posledním roce učinila jsou kontra legem. Dokonce neschází i podezření z trestného činu, to když se ztrácí zařízení v hodnotě desítek tisíc korun. A co ty podivné účelové audity. Ani o tom protokolu nelze veřejně hovořit, jinak by mohlo dojít k první litoměřické defenestraci. Ale tentokrát ne ve vztahu k radním.
Ten druhý protokol osvědčuje kroky studentů. Potvrzuje jejich práva do celé věci hovořit a povinnost vedení školy tato jejich práva respektovat. A přitom krajští zastupitelé (v převážné většině) přes doporučení jimi určené komise, odmítají paní ředitelku odvolat.
Jeden student dokonce složil píseň, protestsong, jak sám říká (někteří z rodičů, znající moji hudební minulost, kdy jsem dvacet let každý týden hrál po severočeských barech) se ptá, jestli nechci donést kytaru a zazpívat. No to není problém, přemítám. Ale co bych jim měl předvést? Kecala z Prodané nevěsty by asi neposlouchali a s kytarou to nevyzní. Tak raději mlčím.
Omlouvám se studentům, za naši generaci, za politiky, kteří jim dávají tak hroznou zkušenost s politikou. Někdo říká, že takto se nechovají socialisti, snad jen ti nacionalističtí, co odbory pozavírali. Naštěstí přijíždí poslanec Foldyna a krajský šéf ČSSD Fišera a slibují, že budou věc řešit. Sice pár minut po dvanácté ale ještě je čas.
Jaký obraz těm mladým lidem dáváme? Těžko to vyjádřit. Každý z nás má svůj příběh, svůj malý svět. I ta paní ředitelka, která s podporou části krajských zastupitelů dělá jednu hrůzu za druhou. Být to běžný spor politický, vem to čert. Ale tady jde o mladé lidi. Ti pochopí, že pravda někdy vítězí, ale silnější je moc. Jak za Rakouska: „komu Bůh dal úřad, tomu dal i rozum“.
Ale úřad těm politikům nedal bůh ale voliči ve volbách. Arogance a silových řešení je naše společnost už vrchovatá. A tak odjíždím doufajíc, že tváří v tvář studentům si politici uvědomují, jak vážná tato situace je. No ono se to ukáže příští středu. To by „krajánci“ na své schůzi mělo znovu záležitost řešit.
Odjíždím s trpkým pocitem, jako již dříve několikrát ze setkání s občany a studenty. Ještě se zmohu na to, že studentům nabízím pomoc, konzultace, besedu.
Každá generace má své vzpomínky. Já v jejich věku jsem se probudil do srpnového rána roku 1968 v nedaleké Roudnici. Taky jako student tamějšího Gymplu. Celý život si budu ty dny pamatovat. Ano je to nesouměřitelné, díky Bohu takový šok tito studenti nezažívají. Nezůstanou jim však v paměti stejnou intenzitou vzpomínky na absurdní divadlo politiků v kauze Gymnázium v Litoměřicích? A jaké ty vzpomínky budou? Posílí důvěru v právo, nebo rezignují před arogancí mocných?
Napsal: JUDr.Ivan Přikryl