Byla jednou jedna škola ...

  Učitelé v ní učili, studenti studovali, ředitel řídil… Všichni chodili do školy docela rádi. Žáci získávali nové a nové vědomosti a učitelé jim měli co předávat, neb sami dost věděli a žákům se věnovali. Žáci pak vyhrávali různé soutěže s jinými školami a absolventi školy se směle vrhali do konkurenčního prostředí tržní ekonomiky. Rodiče byli rádi, že jejich děti na takové škole studují a studenti hrdě nosili trička s logem své „alma mater“. V celém širém okolí měla škola dobré jméno.

  I stalo se, že přišla nová, /všeho/ schopná paní ředitelka. Po nějakém čase přestali žáci i učitelé chodit do školy rádi. Učitelé nevěděli, kde, koho a zda vůbec budou učit. Žáci se neučili, protože nevěděli, kdo, kdy a jak je bude učit a co se vlastně mají učit. Rodiče si stěžovali a zvažovali, zda děti nedají na jinou školu. Všichni žili ve strachu a nejistotě…a v prosinci chodil školou Mikuláš s čertem a andělem, který dýmal jako čert.

  Zkrátka se to všechno nějak popletlo a nikdo už nevěděl, jak má správná škola vypadat. Pak ale přijeli páni, co tomu rozumí a řekli, že za všechno mohou učitelé a žáci a možná i rodiče. A že ti všichni škole a jejímu dobrému jménu škodí a jsou tak hloupí, že si podřezávají větev, na které sami sedí. Jen paní ředitelka je nejlepší a nejšikovnější a nejsprávněji školu řídí.

  Nepřipomíná vám to, milé děti, bajku o lišce a tchořovi? Vy ji neznáte? To bylo asi takhle:

  Jednoho krásného dne se znenadání nastěhoval lišce do doupěte tchoř. Liška prosila: „Tchoři, odejdi.“ „Neodejdu“, pravil odhodlaně tchoř. „Tchoři, prosím tě, odejdi, nemůžeme tu být spolu“. „A neodejdu a neodejdu!“ – opět umíněně tchoř. „Tchoři, jdi pryč, nedá se tu dýchat,“ skoro už s pláčem žádá liška. „Máš pravdu, liško, nedá se tu dýchat – něco tu strašně zapáchá. A dokud, liško, nepřestaneš smrdět, já se odsud nehnu!

/Marie Landová/