Co je podstatou sporu o směřování Gymnázia J.J. ?
Po přečtení mnoha článků a diskusí, které se v poslední době točí kolem litoměřického gymnázia, po zvážení všech pro a proti, po zjištění, které osoby stojí na které straně, příp. s jakým prospěchem tyto osoby samy prošly vzdělávacím systémem, začínám tušit, proč se jako občané, rodiče žáků, studenti a učitelé dělíme na dvě skupiny s odlišným názorem.
Existuje část studentů a jejich rodičů, kterým stačí, že si mohou ve škole koupit svačinu a o přestávce vykouřit cigaretku. Jejich touha po nikotinu je rozhodně větší, než touha po vzdělání. Vyhovuje jim, když čas, určený k vyučování se promrhá politickými agitacemi, mikulášskými besídkami či jen prostým zíráním z okna. Nevadí jim, když učitel chodí do hodiny nepřipravený, příp. pozdě, když se nepíší žádné zápisky z výkladu, neboť žádný není, když se mění každou chvíli vyučující a vzniká chaos. Pokud jim vychází špatné známky – žádný problém, paní ředitelka to zařídí jedním příkazem, že všichni žáci musí dostat jedničku – a je to. Ona má přece ráda děti a nenechá jim ubližovat špatnými známkami! Nevadí, že se s učiteli, žáky, rozvrhem, klasifikací manipuluje jako s figurkami na šachovnici, či spíš jako u „člověče, nezlob se“. Nezajímá je, kam se poděly jejich peníze, které škole věnovali – peněz mají dost, na nějaké stovce jim nesejde. Vědí, že i když toho jejich ratolesti ve škole mnoho nenastudují, budou se mít stejně díky politické příslušnosti či movitosti svých rodičů, dobře.
Druhá část studentů a jejich rodičů – a já pevně věřím, že takových je většina – vnímá všechny výše uvedené jevy jako nedobré a školnímu vzdělání jejich dětí nepřispívající. Na vzdělání jejich dětí jim opravdu záleží – je to jediné bohatství, které mají. Byli by rádi, aby čas, určený k výuce byl maximálně využit pro získávání vědomostí. Očekávají, že vyučující chodí do hodin připraveni, podávají fundovaný výklad a spravedlivě známkují výkony studentů. Přáli by si, aby jeden kantor pokud možno dovedl jejich děti až k maturitě, aby se pravidla neměnila každého půl roku. Děti přece nejsou nějaká věc – jsou to živé bytosti, které si na svého učitele, jeho metody a požadavky zvykají. Chtějí v učitelích vidět určité morální autority, které jdou studentům příkladem tím, že neporušují zákony, nelžou, nemění pravidla během hry, nekradou… Také peněz většina těchto rodin nemá nazbyt a zajímá je, co se s těmi, které věnovali škole, děje. Vědí, že se jejich děti chtějí zodpovědně připravovat na vysokoškolské studium a budoucí život, že jim nikdo nedá nic zadarmo a že záleží na tom, co budou umět.
První skupina žáků, rodičů a učitelů je se současným stavem Gymnázia J.J. spokojena. Ta druhá podává stížnosti, žaloby, obrací se o pomoc na média a žádá změnu ve vedení školy. Je označována jako škůdci, revolucionáři, nelidští manipulátoři a ničitelé dobrého jména školy.
Každý rozumný čtenář nechť posoudí...
/Marie Landová/